články a texty

Requiem za sen - emigrace

29. prosince 2014 v 22:03 | hvezdnysnilek2

Kdysi jsme se my všichni tady zavření za Železnou oponou mohli těšit jedním snem: že tam někde Venku je Skutečný život. Úžasný, vzrušující, smysluplný… a spravedlivý. Lákavý jako jména měst na rádiu: London, Amsterdam….
Dnes už z toho snu nezbylo vůbec nic. Z mnoha příběhů známých i neznámých lidí víme, jak bídný je život východoevropské pracovní síly v supermarketech v Británii. Jak nejistý a náročný je život za Velkou louží. A jak tvrdě se tam musí vydřít každý peníz …
To jsme tady v našem útulném socialistickém kurníku neznali. A bylo nám líp. Sny jsou to nejcennější, co člověk má. Když o ně přijde, je z něj…
prostě dospělý.
A sny o "životu venku" se změní v realistické smiřování se se smrtí...

Absolventi...

19. prosince 2014 v 22:32 | hvezdnysnilek2
http://i460.photobucket.com/albums/qq325/bezdomovkyne/documents/absolventi1.jpg
http://i460.photobucket.com/albums/qq325/bezdomovkyne/documents/absolventi2.jpg
http://i460.photobucket.com/albums/qq325/bezdomovkyne/documents/absolventi3.jpg
http://i460.photobucket.com/albums/qq325/bezdomovkyne/documents/absolventi4.jpg
http://i460.photobucket.com/albums/qq325/bezdomovkyne/documents/absolventi5.jpg
http://i460.photobucket.com/albums/qq325/bezdomovkyne/documents/absolventi6.jpg

Brána na Onen svět

9. června 2014 v 0:56 | hvezdnysnilek2
Vede k ní dlouhá a klikatá cesta, ale jakmile ji jednou uvidíš a cíl za ní, víš, že už není návratu. Slunce tu nesvítí a autobus veze tebe a pár tvých druhů neúprosně kupředu. Ta brána tě fascinuje, je z každého úhlu jiná. Je černá a strohá, ale zároveň je to vrcholné umělecké dílo, jednou úžasná, podruhé děsivá. Jednou vypadá jako televizní obrazovka, podruhé třeba jako abstraktní plastika, jako obří rámec oddělující zdánlivě stejný prostor před i za ní. Jakmile jí projdete, uvidíš zcela zblízka Město. Na jeho hranici stojí budova. Nejdřív si myslíš, že je to nemocnice, ale jakmile vejdeš dovnitř, zjistíš, že je to kostel. Ale hlavně, jakmile projdeš na Nádvoří, nemůžeš se už vrátit zpět… Na tom nádvoří nesvítí slunce, světlo je tu šedivé, či spíš nažloutlé jako v místnosti ozářené slabou žárovkou, je to však ve skutečnosti celé zdejší nebe i vše kolem, co takto září.
Za ním leží Hřbitov, vlastně nedozírná zahrada se spoustou keřů a pomníčků, plná lidí. Nikdo zde není pohřbený, jsou tu jen živí a upomínky na ně, sešli se tu lidé z celého světa hovořící nejrůznějšími jazyky, zdaleka ne vždy však přátelští a slušně se chovající.
Je tu vysoká zdobená stěna a ty víš, že za ní je Něco víc, Světlo, a že k němu vedou Schody. Nemůžeš je však najít a po stěně šplhat nedokážeš. Čekáš dole, ale jakmile přijde někdo, kdo ti ukáže, jak se ke schodům dostat, zjistíš, že na rozdíl od něj je nedokážeš vylézt. Zůstáváš uvězněn v zahradě, nelíbí se ti tu a chceš pryč, hledáš, kudy a za kým by se dalo odtud uniknout. Přidáváš se k neznámým cizincům, ale ignorují tě nebo přímo odhánějí, mají tu své vlastní Vozidla a vlastní Starosti…
Nakonec se rozhodneš jít do Občerstvení-Hospody, kam se uchyluje dřív nebo později asi každý. Je tam přeplněno a nedostaneš, co bys chtěl, ale co ti dají. Chceš jít na záchod, kam má být volný vstup, ale není, musí tě tam vycházející pustit. Netrvá to dlouho, a skutečně tě pustí, a ocitneš se uvězněn v malé chodičce, nemůžeš dovnitř ani ven. Pak prochází další osoba a otvírá dveře, přičemž se dostaneš do rozsáhlého Podzemí, Podsvětí, kde bloumá spousta různých lidí, a vrací se odtud prý velmi těžko… Uvědomuješ si to a utíkáš ven, naštěstí jsi tam byl jen krátce, tak to ještě jde. Bez ohlížení spěcháš kolem Kostela ven k Nádraží, kde posedává spousta dalších lidí se zavazadly, čekající na Autobus Pryč. Ten však nejede a nejede a nikdo neví, kdy může přijet, tak je jedinou možností zůstávat stále na místě a ČEKAT… Zůstávám na nádraží a čekám na autobus Někam, Pryč. Bez cíle, bez blízkých, s minimálním majetkem.
Až pak se najednou nějaký autobus objeví. Bez ohledu na to, kam má namířeno, nasedneš do něj spolu s těmi několika ostatními a vydáš se na cestu. Jen víš, že to bude Ven, za Černou bránu. A skutečně, autobus míří směrem k bráně, projíždí jí, Město se vzdaluje… Ale ty se dostáváš znovu na ta širá šedivá pole, kde slunce nesvítí a vítr nefouká, míříš Zpátky do světa, odkud jsi odešel, a víš, že vůbec nic se nezměnilo, že znovu začneš tam, kde jsi skončil…
*
Proč musíme žít, když stejně nakonec budeme muset umřít? Je tako výsměch, abychom se namlsali života a pak z něj nechtěli pryč…

ddd

To je můj opakující se sen. Nevím, co znamená...

Češi a hodnoty

21. prosince 2013 v 21:26 | hvezdnysnilek2
ddd

http://i460.photobucket.com/albums/qq325/bezdomovkyne/Christmas/dfsdfsd.png

Jak to, že pak na každém kroku vidím něco jiného???
Opravdu tolik všichni lžeme??? Plačící

Flákání na troskách střední třídy

29. března 2013 v 16:42 | hvezdnysnilek2
Střední třída jde do prdele. "Nepotřebuju další projekt, potřebuju prachy," povídá u cigarety a latté za čtyři pětky vystudovaná divadelní režisérka před šichtou v obchodě s parfémama.
Koukněme se o dvě století dozadu: zhýralí a znudění mladí šlechtici, bezcílně bloumající životem, opíjející se vínem a nihilismem, hrajou ruskou ruletu a prohrávají fotrovy polnosti v kartách. Dobře ví, že štafetu jim urvali z ruky měšťáci a průmyslníci.
Tahle životní zpruzenost z toho, že vaše existence nemá smysl ani perspektivu, je vlastní každé společenské vrstvě, která upadá. V našem století jde zas do hajzlu střední třída. Policajti a učitelky už jsou jasní, jejich platy se promrdaly stejně jako celý veřejný finance.
Kancelářský krysy se až na pár vyjímek noří do bezednejch informačních fábrů, odkud pár narubanejch kaček hned přelijou hypotečním bankám a lízingovkám. Stejně jako si otroci mohli zazpívat na bavlníkový plantáži, můžou si tihle plniči tabulek a procesovači faktur dopřát leda karaoke na firmením večírku.
Pořád ale existuje dost lidí, kteří nežijí v opravdové bídě, nejsou zapřáhnutí na celej den do šichty. Papírová nezaměstnanost je sice nutí k full-timovýmu hledání práce, ovšem na troskách téhle střední třídy leží hromady volnýho času, kterej se dá prožít v ležérní otrávenosti.
Všichni pod pětatřicet ještě pořád věří ve svou perspektivnost a to hlavně díky seriálům How I met your Mother a Přátelé. Jen pomalu jim dochází, že do kolejí svých rodičů nenajedou, i kdyby chtěli. Nic není lepší než věčně prodlužuvaný mládí. Prachy na černo z brigád ani jinej scénář nenabízí.

"Kolik ti vlastně je?"
Ještě před rokem studoval v Itálii, doma pak během psaní neotřelé diplomky organizoval koncerty, diskuse i filmový večery. Rodiče na něj byli a jsou hrdí a vždy věřili, že bude stejně jako oni úspěšný. Jenže teďka žmoulá na úřadu práce formulář, kterýmu vůbec nerozumí, dokud mu úřednice se stupidním dis. za jménem nepomůže.
Vrátí se do bytu, kde se jeho spolubydlící kasá tím, že je i ve svým věku na volné noze. Volná noha přitom znamená, že půlku každýho měsíce žebrá od ostatních cigára a nájem lepí na poslední chvíli. Následuje vždy několikadenní tah po tom, co peníze konečně přijdou.
Poprvé po roce spolubydlení napadne našeho hrdinu položit tomu druhému otázku, která mu předtím nepřišla důležitá: "A kolik ti vlastně je?"

Věčný lavírování
Statistiky jsou tvrdohlavě zaměřený na rozlišování Zaměstnaný/Nezaměstnaný. Málokterý nezaměstnaný opravdu nic nedělá, na černo si většinou na pár stovek přijde. Podotýkám, že normální prací - šmelit a krást po obchodech umí málokdo.
Kdyby však z toho mála někdo chtěl lepit sociální a zdravotní, nezůstaly by mu prachy ani na nájem. A tak lavíruje mezi zaměstnáním a nezaměstnaností podle nejrůznějších okolností, nálady a ročního období.

Studentský život navždy
Kolísat mezi studiem, uměleckým nebo jinak úžasným projektem a otročinou, která platí nájem, bylo během studií nebo těsně po nich běžnou součástí života všech generací. Kdo neměl prachatý rodiče, ani nemohl jinak.
Projekty se dřív proměnily v job za normální peníze a život šel tak, jak bylo naplánovaný. Dneska dorůstají do středních let ti, kterým se toto nikdy nestane. Živit se něčím podřadným a považovat se přitom za něco lepšího, bude nedílnou součástí jejich života už na furt.
Za barem dneska potkáte nejen výtvarnice dělající super obrázky na cappucino, ale i designéry nábytku nebo experty na chov sladkovodních ryb.

Znuděni úpadkem
Bydlení se stárnoucíma kamarádama bude určitě inspirativní i ve čtyřiceti. Zvládat čím dál lepší a delší seriály a okrajový počiny všech žánrů bez dostatku volnýho času ani nejde.
Mystika znuděných flákačů, kteří dokáží předvídat hospodářský vývoj v Číně a podrobně sledují produkci několika režisérů a kapel, aniž by jim z toho bylo cokoli dost dobrý, tvrdě zasáhla velký města. Všechno začíná být až na pár povinných kultů "tak ňák na piču."
Flákačský kmen spojený Facebookem. Prostor mezi zaměstnaností a nezaměstnaností se rozšiřuje o odpadlíky v univerzitních městech. Masy chudých mezi sebe konečně přijaly i opravdový vzdělance. Žádnou revoluci to nepřinese, kultura totální skepse totiž nepřipouští žádnou změnu.


- Tak tohle je ryzí skutečnost... Ať se to líbí nebo ne. Šlápnul vedle

Proč to mají studenti lepší?

29. března 2013 v 16:38 | hvezdnysnilek2
Když jsme chodili do školy, přišlo nám to na pytel. Teď bychom se tam nejradši vrátili. Bodejť ne, studentský život je přeci taková nádhera, že se s tím normálními smrtelníci vůbec nemohou srovnávat. Hezky jsme to spočítali, tak čtěte, proč študákům závidět. Jó student, ten se má!

- Studentský život je ve své podstatě volitelně věčný, zaměstnání je doživotní.
- Pátek může být jakýkoliv den v týdnu. A po něm samozřejmě následuje sobota, neděle. Případně znovu pátek.
- Prázdniny. Tohle nemá cenu rozebírat. Dva měsíce lehára v kuse a nějaké drobné přes rok jen tak něco nepřekoná.
- Má kapesné. Když je nejhůř, stačí zamávat indexem a vždycky se najde někdo, kdo mu dá nějakou tu kačku.
- Když potřebuje mít klid, stačí říct "učím se". Tohle zaklínadlo funguje na všechno.
- Zvládnout dva, tři nebo pět večírků týdně je možné.
- Do výčepu lze jít víceméně beztrestně i po poledni.
- Každé pivko je pro něj v podstatě dobrodružství. Především v nejrannější fázi studentského života. Normální lidi už si dají jen pivo.
- Může donekonečna pindat. Co bude dělat, co nikdy dělat nebude, co by nemoh, že se nenechá připravit vo svobodu… eee jasně…
- Víc vydrží. Pít, spát, hrát hry, čumět na bednu, souložit.
- Do "zaměstnání" může jít i s nejbrutálnější kocovinou. Jediné co se může stát, že usne. Nebo nahodí souseda. Každopádně snížení mzdy nebo vyhazov na hodinu mu nehrozí.
- Veřejné zvracení obecně je známkou punku a kvality.
- Když si potřebuje zdřímnout, zdřímne si. Navíc lze spát i při samotném studiu. Na pochrupávání v lavicích jsou zvyklí, a když vás vyhmátnou, stačí říct, že testuje novou metodu učení ve spánku.
- Má dost času na kulturní vyžití. To už se nikdy nebude opakovat…
- Pokud chce, může pracovat. Zcela dobrovolně.
- Jídlo pro něj není podstatné. Jednak vám něco málo všude dají, druhak stačí dlouhodobě chleba a cibule.
- Vždycky má nějakou slevu. Na dopravu, do muzeí, kin a sem tam i v hospodě!
- Když má beďar na nose, tak se s tím tak nějak počítá. V dospělosti už je to zarážející.
- Víceméně všechna prsa přicházející do úvahy jsou pěkná. Ostatně stejně jako zbytek.
- V podstatě beztrestně si na ta prsa může šáhnout. V nejhorším dostane facku.
- Na hlavě si může udělat libovolnou parádu. Kdy jindy vypadat jako dement, než když všichni okolo vypadají podobně.


Tož tak to je...
Dospělost je na p**u!
fff

- Ale že je to prý jen pomíjívá doba v mládí?
Čtěte dál! Usmívající se

Punk´s Not Dead!

5. února 2013 v 0:28 | hvezdnysnilek2

ddd

Život mezi pilíři mostu

15. prosince 2012 v 10:30 | hvezdnysnilek2
Vánoce se blíží, a tak se znovu v tisku objevují články o tom, jak zimu tráví bezdomovci.


Zdroj: magazín Práva

ddd
ilustrační foto

Bezdomovci turistickými průvodci

10. listopadu 2012 v 23:04 | hvezdnysnilek2
hhh


ddd

Jak se udržet na pracáku v 5 krocích :-)

8. května 2012 v 14:38 | hvezdnysnilek2
Všichni víme, že nejvzdálenější místo, kam lze utéct před prací, je Úřad práce. Bodrá tetka si jednou za měsíc otevře internet na pécé a pošle vás do dvou firem pro razítko, že je pozice půl roku zrušená. Zdálo by se, že v tomhle kojeňáku pro nefachčenka, se nám nemůže nic stát. Jenže i zde dochází k nehodám. Stačí se jednou opít a nepřijít na schůzku nebo být shodou nešťastných okolností přijat do zaměstnání, a jste venku. Prigl vás krůček po krůčku seznámí nejen s tím, jak se nebezpečí vyvarovat, ale ještě lépe - jak si získat důvěru úřednic a stát se miláčkem Pracáku.

1. Kafe pro ni
Není to úplatek, je to vyjádření respektu. Zvyk nosit kafe na úřad je stejně starý jako samo kafe (a úřad). Je přitom důležitý výběr značky i načasování. Samozřejmě nesmíte paní urazit etiketou Tesco Value, ale ani jí nemůžete dávat najevo, o kolik jste na tom líp než ona, když na ní vybalíte Dallmayr Monaco. Tchibo je tak akorát. Kávičku zásadně neneseme hned na první, ale až na druhou schůzku. Dáváme tak najevo vděčnost za dosavadní péči o nás. Je-li darujícím muž, měl by si dát záležet, aby se ve způsobu předání odrazila jeho odvaha a šarm, jímž může otevřít srdce ženy, která dřímá v každé úřednici.

2. Kafe pro vás
Před zaměstnance na ÚP nesmíte předstoupit viditelně opilý(á). Proto než vyrazíte z non-stopu na schůzku, ať je vaší poslední objednávkou kafe. Turek a ranní procházka přes Svoboďák (kde je k dispozici kašna) vám pomohou z nejhoršího.

3. Termín schůzky
To, jak urputně vás bude chtít úřednice zbavit tepla flinku, závisí na jejím naladění. Pokaždé, když si budete domlouvat následující schůzku, snažte se trefit do termínu po obědě, nejlépe mezi 13 a 15 hodinou. Je známou skutečností, že úředník s plným břichem oplývá blahosklonností. Extrémním příkladem jsou soudy, kde nejpřísnější rozsudky bývají vynášeny těsně před obědem.

4. Iniciativa v mezích
Ukažte, že svůj život držíte pevně v rukou! Nejlépe tak, že budete držet v rukou vlastní papír a tužku a během schůzky si na něj - místo na přidělený kus - budete sami psát kontaktní údaje a poznámky. Avšak pozor! Přílišná horlivost a důkladnost vzbuzuje na Pracáku podezření. V rámci etikety póvlu se pravidla porušovat musí, ale inteligentně. Kdybyste nepřišli na domluvenou schůzku, vyhodí vás. Proč tedy nepřijít na schůzku o den dřív a nedivit se tomu? Úřednice nad vaší nedbalostí ráda (a možná i s úsměvem) pokývá hlavou.

5. Třikrát a dost
Ač se to zdá jakkoli nepravděpodobné, úředníce vám může sehnat práci. Tomuto nebezpečí musíte aktivně čelit: Pokud na Pracák sami přinesete každý měsíc potvrzení ze tří firem, kde vás odmítli, nebude vás Úřad do dalších podniků posílat. Vzhledem k vašemu dosavadnímu životnímu stylu nebudete mít problém vzbudit u potenciálního zaměstnavatele špatný dojem a než obchodíte všechny brněnské obchody a kanceláře, budete dávno v důchodu.
Smějící seMrkající


P.S. Aneb není tu nic, co bych už neznala. Usmívající se
Zdroj: prigl.cz


Další zajímavý článek najdete zde: http://prigl.cz/jak-se-chlasta/kam-se-chodi-pit-ze-zachytky/
 
 

Reklama